Tady píšu jen pár úryvků z mé budoucí knížky... už teď vám žíkám že se máte na co těšit ;)
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb

 

 

klikněte na:

 

Chat

 

 


 

Dobrodružství nečeká....

 
 

Air Phoenix

UPOZORNĚNÍ: Přečtěte si nejdřív všechno co bylo před Air Phoenixem, spoustu informací se totiž dozvíte jen z ostatních článků!

Air Phoenix
Tak to jsem já, Air Phoenix. Tohle je můj příběh. Má dvě části – první ta byla, budu se v ní posuzovat tak, jako bych stál za sebou a vše sledoval a vše zapisoval, budu mluvit o „o něm.“ Druhá část-ta se odehrává „teď “ a ještě není reálné a nevím, kdy ji začnu psát, prozatím to ani není možné. Oba příběhy sice vypovídají, respektive budou vypovídat hlavně o Air Phoenixovi, ovšem často se budu zmiňovat o celých Zlatých Bojovnících, jelikož k nim prostě patří.

---------část 1.
Zlatí bojovníci – to je síla a moc, je to prostě cool, ale zároveň je to dost složité a náročné. Air Phoenix, alias Carl Airdown, se ke Zlatým Bojovníkům přidal snad před tím nejhorším, co mohlo přijít. Před…Velkým Křečkem. Zní to směšně ale ano, opravdu se tak tahle potvora jmenuje. Carl Airdown byla velice podivná existence. Nikdo ovšem nevěděl (a do jisté doby ani on ne) že se sice navenek narodil zde, ovšem jeho duše pocházela z jiné planety - Nautilu. Planeta Nautilus byla velice. Carl byl kdysi dávno, ještě se ani neví jak je to dlouho, byl rádcem zdejšího krále, Ralpha IV., byl to velice moudrý král, kterého měli všichni rádi, včetně zvířat – na Nautilu byla zvířata rovná člověku a dokonce i mluvila a pracovala. Jenže jednoho dne na Nautilus zaútočil Igor Mavlöw, velký zastánce Křečka. Křečka totiž ještě hodně dávno předtím zabili démoni i s vším ostatním, už ani jim se nelíbilo, co dělal – svět byl v té době bezbranný a on se ho chtěl chopit i se vším, co na něm bylo. Spojily se všechny síly i bytosti a společně se ho zbavili. Igor Mavlöw se později i s některými svými vojáky obětoval – aby jej znovu vzkřísil. Jeho vysoce účinné a ničivé zbraně prolomily ochranu planety a doslova ji rozmetaly na prach. Stihlo utéct jen pár Nautilanů se zvířaty, ti doletěli sem, na naši planetu, Zemi, zde to bylo skoro na chlup stejné jako Nautilus, skoro jeho dvojče, ale samozřejmě ještě neosídlené. A ještě jedna věc – zvířata zde ztratila schopnost mluvit a vůbec přestali moci to, co mohli na Nautilu. Ralph i Carl věděli, že Mavlöw jde jen po Carlovi, Mavlöw totiž věděl, že by Carl mohl být pro Křečka hrozbou. Když si (ještě před totálním zničením planety) přišel Mavlöw pro Carla, ten místo toho aby se mu odevzdal i se svou mocí (o které ještě nevěděl), z ničeho nic odříkal nějakou kouzelnou formuli či co, ani to neudělal vědomě. A najednou…byl po smrti. Aby se mohl za několik milionů, miliard nebo snad ještě déle (?) vrátit, a nastolit mír a pořádek…a pomoci skoncovat se zlem. „Konečně“ se „narodil.“ Nebo spíš znovuzrodil. Vyrůstal normálně. Ani ještě neměl vzpomínky na svou minulost. Jeho duši to potrvá ještě hodně dlouho, než si zvykne na nové tělo a vše obnoví. Ovšem něco se přece dělo – občas míval sny, jako že se baví se zvířaty, radí králi, nebo stojí tváří v tvář nějakému idiotovi, co na něj míří nějakou laserovou puškou – to byla jeho noční můra – něco zahuhlal a zemřel. A nevěděl, co si o tom má myslet. Vystřídal dvě školky a dvě školy. Vždycky se totiž někam přestěhovali. Ovšem nikde ho nikdo neměl nikdy rád. Ostatní děti si z něj permanentně utahovaly a posmívaly se mu. „Děti, malé zrůdy, co z nich vyroste z takových šmejdů“ jednou prohodil. A to byl okamžik, kdy zjistil, že se s ním něco děje. Někdy mluvil normálně, někdy jako dospělí, jednou nebo dvakrát dokonce i jako důchodce, jako by byl starý kolik už let. V té škole narazil ovšem na partičku, která ho mezi sebe přijala, a to byl okamžik zlomu. Normálně se spolu bavili a všechno. Netušil ale, že brzo začne jeho nový život. Zpočátku si s ním hráli na jednu hru…hru, která se zanedlouho přeměnila v realitu. Hru, která jim změnila život. Hru, která jim zničí veškeré sny a vnutí povinnosti, které nemohou nesplnit. Hráli si na Zlaté Bojovníky. Jednou poté jeho kamarádi šli ven. Říkali mu o tom, jestli nechce jít taky, ale vymluvil se – chtěli jít o půlnoci což se mu nelíbilo. Tedy navenek ne: měl už jiné plány. Tak tedy šli. Potloukali se všude možně, až se zamotali a došli do části města, kterou vůbec neznali. Asi jim to bylo souzeno. Našli takovou zvláštní stodolu, ona totiž svítila. Když vešli dovnitř uviděli čtyři zlaté paprsky. Když pak ale popošli ještě kousek, paprsky začaly létat všude možně, do obou pak paprsky vletěli, do každého jeden paprsek. Třetí potom nějak záhadně zmizel a čtvrtý paprsek vyletěl ven dírou ve střeše. Najednou je nohy samy vedly až k domu kde usli. Patrik - tak se jmenoval Carl na téhle planetě- šel tedy taky ven. Vyšel před dům a najednou zpozoroval na obloze něco zářivého. A letělo to přímo proti němu a najednou…PRÁSK! Švihlo to do něj a vystřelilo ho to nahoru až do okna. To naštěstí bylo otevřené. Prásklo to s ním o zem. Taky usnul. A tehdy se mu začalo vše vybavovat. Měl z toho hlavu jako dýni a všude zmatek – ani učit se nemohl. A to měli psát písemku z matematiky. Když ten den přišel do školy nemohl se na nic soustředit. Už se smířil s tím, že dostane za pět, ale když se podíval na papír – všechno bylo napsané a bez chyby. Asi mu to ta ruka sama napsala, nebo se na to nesoustředil a stejně tu písemku dal na jedničku. Když přišel domů, naštěstí nebyli rodiče celý den doma, usnul a spal jako dudek. V hlavě se mu vše srovnávalo a už zhruba věděl, o co se jedná. Že je z dávné minulosti. Ale radši si to nechával pro sebe. Uběhlo pár týdnů. Kluci, kteří svůj dar objevili o tom nikomu neříkali. Postupem času se mu úplně všechno vyjasnilo. Bylo to rozházené puzzle, které bylo jen potřeba seskládat dohromady. Zvláštní bylo to, že ho na všechno napadalo nějaké zvláštní využití. Né tak jako že pokácí strom, nařeže ho a potom si s ním zatopí, to ne. Například na pařezu velkého pokáceného stromu by se dalo krásně něco vyvolávat, z kamenů by se dala vytáhnout obří síla, při správném použití by mohly i léčit, a tak dále. Nejvíc se ale jeho myšlenky točily kolem břízy. Když ji uviděl a zamyslel se vždycky uviděl proutek. Ale vždycky až ten nejvyšší, a zároveň nejkratší. Nikdy by se tam neodvážil vylézt, ale v noci se probudil a něco ho donutilo k té bříze jít. Najednou se odhodlal a vyskočil, vyšplhal až na vršek a ulomil asi 10-ti centimetrový proutek. Proutek zazářil a Patrik najednou spadl dolů…ale asi 3 centimetry nad zemí se zastavil. Jakmile se postavil na zem proutek zazářil ještě více, že ho to málem oslepilo a pak jako by nabral energii z okolí se světlo stočilo a jako by „vlezlo“ do hůlky. Už to nebyl jen proutek ale normální pevná a nádherná hůlka. Díky téhle hůlce se naučil tolik kouzel, že by to nikdo nespočítal. Vždycky v noci chodil trénovat. Ale jednou když cvičil, začal kolem něj vířit vzduch. A něco mu šeptalo: „Pusť tu hůlku! Nebudeš ji už potřebovat!“ Moc tomu nevěřil, chvíli váhal, ale všechno se kolem začalo třást a vzduch sílil, tak si řekl, že to zkusí. Podíval se na hůlku která nepředstavitelně zářila a řekl: „Sbohem a díky za pomoc.“ Pustil hůlku. Než dopadla na zem, uběhla snad celá věčnost. Než dopadla, začala zářit snad ještě víc. Zablyštila se, ještě pořádně zasvítil a byla fuč. Jenže Patrik se nemohl soustředit na to, kam zmizela. Měl teď jiné starosti. Krom ujišťování že je všechno v pohodě a že hůlku už nepotřebuje mu naháněla husí kůži ještě jedna věc. Kolem něj už nebyl žádný „větříček“ ale pořádné tornádo, které se svíralo blíž a blíž. Zkusil napřáhnout ruce proti stěně tornáda. To co se stalo se snad ani nedá popsat – celé tornádo jakoby se zastavilo a vjelo do rukou. Zkoušel ovládat kde co ale šel mu jen vítr a věci které se dají zmagnetizovat. A taky čas. A tak přišel ke svým prvním schopnostem a živlu. Celou dobu co tohle prováděl, byly prázdniny. Byl pryč, daleko od domova. Poté co přijel zpět a znovu začala škola mu na jeho kamarádech přišlo něco hodně divného. A jim na něm taky. Všichni tři cítili, že si musí něco vyjasnit, ale okamžitě tuhle myšlenku zavrhli. Přemýšleli, co by si asi tak měli vyjasnit, vždycky je napadlo to samé: „No víš, dostal sem nakládačku od nějakýho zlatýho paprsku, a od té doby umim, no, takovy to jako čarovat a tak…ty taky?“ Ale přestávalo se jim to líbit. Už to prostě muselo jít ven. S kýmkoli se bavili tak to bylo v pohodě ale jakmile byli u sebe pořád měli tenhle pocit. Jednou už to nevydrželi a všichni naráz pronesli: „Vletělo do mě cosi zlatýho!“ Kluci už věděli, že to je opravdu podle příběhů Zlatých Bojovníků a už si tak začali doopravdy říkat. A pak mezi sebe přijali i Patrika. Tímhle vším nastala změna. Začali se všichni potajmu učit. Byla to zábava. Netušili ovšem, k čemu jsou předurčeni, ale o tom až později. Rádi se smáli tomu, že dělali naschvály ostatním, a to jak učitelům tak těm malým „obludám“ alias dětem. Patrik se třeba bavil tím, že pouštěl neustále vítr do oken takže všechny papíry co byly jenom tak volně pohozeny byly všude, když chtěl učitel něco narýsovat, neustále tahal za kovy na konci kružidel na tabuli anebo i těm dětem je pořád shazoval. Druhý, Adam se zase bavil tím, že jak někdo otočil kohoutkem tak na něj chrstla voda a spláchla ho jako tsunami, nebo rozléval vodu z květin na oknech. Třetí, Tom zas dělal neplechu v kuchyňkách – škola už celý plyn zkontrolovala, dostali i nové sporáky všechno, ale ač byl plyn na minimum, hořel jako kus papíru. Tak to škola vyřešila tak, že tyhle sporáky prodala a dali tam elektrické, čímž si taky nepomohli, protože Tom uměl ovládat i ji. Patrikovi se poté splnil jeho velký sen – viděl na vlastní oči upíra. Jenže upír dodržoval skoro jako všichni ostatní upíři jeden zákon: Nezanechávej svědky. A tak dal Patrikovi na výběr, buď to se stane upírem, nebo zemře. Patrik, jelikož si zatím ani moc neužil života si vybral upírství. Později toho litoval, ačkoliv se mu to jednou bude pekelně hodit. Měl sice drobný problém se sluníčkem, ale to zachraňovalo to, že byl Zlatý Bojovník. Nelíbilo se mu ale to, že musel chodit pít krev. Nezabíjel, radši obešel několik lidí a dal si trochu, než aby někoho měl zabít. Tohle tajemství si uchovával i pře Adamem a Tomem, nechtěl, aby se dozvěděli o jeho stinné stránce. O rok či dva později už uměli, co potřebovali a vydali se vstříc svému poslání. Byli ovšem velice slabí. Přišel čas inovovat. Stali se z nich Gold Dragon (Tom), Gold Tiger (Adam) a Gold Grizzly (Patrik). Tehdy se rozpoutalo peklo. Křeček vše zjistil. Z poznatků Igora Mavlöwa. Když zjistil, že je tu reálná hrozba, ba ne jedna ale dokonce tři, chtěl jim zatnout tipec. To se mu nepodařilo. Ať na ně posílal všemožná stvoření temnot, i z vesmíru Zlaťáci pokaždé vyhráli. Dal pokoj. Ne na dlouho. Nutně potřeboval nabrat sílu. Než by si ji ale získal, musel se nějak bránit jejich opakovaným útokům a tak si našel nové kamarády. A z nich by se dal vybrat snad jen jeden který by byl pro Zlaťáky soupeřem: KAT! Ten je hodně dlouho ohrožoval. Nevěděli už si s ním rady už je skoro zabil. Zkoušel na ně různé čáry, intriky a všemožné cestičky jak je zničit ale – je z temnoty a co na něj bude platit? Něco „svatého.“ Pomysleli si a…bylo po něm. Následovalo několik střetů s Křečkem ty ovšem nijak nedopadly. Křeček vždycky unikl. Vypořádali se i s jeho dalšími kamarády ale pořád nevěděli, jak na Křečka. Bylo potřeba ještě více síly. Nastartovali novou inovaci. Ovšem Toma svázala temnota, kdyby byl ještě Gold Dragon, tak to by nebyl takový problém. JENŽE ON UŽ BYL PO INOVACI! A ze všech se tedy stali Phoenixové. Poté museli najít nového Firea, když ho našli, už to nebyl Fire ale Frost, specialista jak na oheň, tak na mráz. A stejně tak už nevím kdy, potřebovali Eartha. A toho také našli.

*.pokračování příště.*